Evropská unie po Brexitu: Překážky pro reformu EU
Při hodnocení současného stavu je nutno se podívat na fundamenty. A těmi prvními jsou geografie a historie.
Evropa je nejmenší světadíl světa, pokud nepočítáme Austrálii, která je spíš hodně velký ostrov než kontinent. Přes své malé rozměry je velmi členitý a rozmanitý. I v důsledku této členitosti byla Evropa vždy rozdělena do větších či menších států – postupem času spíše menších než větších. Tyto malé státy mají dlouhou historii vzájemné nevraživosti a krveprolití.
Jen v moderní době v Evropě propukly čtyři celoevropské války se zapojením téměř všech zemí Evropy a s obrovskými ztrátami na životech i na hospodářstvích těchto zemí, o stovkách menších konfliktů a válek mezi dvěma zeměmi Evropy ani nemluvě.
Zároveň s rostoucími ekonomikami, zejména v posledních dvě stě letech, jsou hranice malých evropských zemí těmto ekonomikám těsné, což v mnoha případech přímo vedlo k válečným konfliktům ve snaze sjednotit tento hospodářský prostor také politicky, počínaje Napoleonskými válkami.
Delší období relativního míru Evropa zažila málokdy - na přelomu 19. a 20. století jen díky rovnováze sil v důsledku systému vzájemných smluv, který ovšem pak následně vedl k rozhoření se První světové války; v letech 1945-1989 pak jen díky tomu, že Evropa byla ovládána cizími mocnostmi (USA a SSSR), a naposledy nyní od vzniku Evropské unie v roce 1992.
Generace lidí, kteří zažili Druhou světovou válku, tvoří už jen velmi malou část populace Evropy a ti ostatní si zřejmě nedovedou představit, že by mezi evropskými zeměmi někdy propukla válka. Přitom právě současné období míru v Evropě není žádnou historickou nutností, ale naopak je výjimkou, která potvrzuje pravidlo náchylnosti Evropy k bezhlavému válčení.
Jestli tedy existuje jedna jediná věc, kterou lze na Evropské unii hodnotit pozitivně, pak je to právě udržení míru v Evropě. Názor euroskeptiků a odpůrců existence EU, že evropské země budou mírově spolupracovat, obchodovat a přátelit se na základě principů rovnosti a vzájemného respektu jednotlivých zemí, je podle mě přehnaně optimistický až neskutečně naivní. Nic z evropské historie ani trochu nenaznačuje, že by tomu tak mohlo být.
Evropa prostě není žádný ráj mírumilovných lidí. Naopak její historie ukazuje, jak snadné je v Evropě zažehnout plamen nacionální nenávisti a krvelačnosti, proti kterékoliv jiné evropské, ideálně sousední zemi.
A to má i svůj ekonomický základ v tom, že žádná země Evropy se neobejde bez ekonomických vazeb na jiné země Evropy. Konflikty mají v Evropě největší šanci vzplanout právě mezi zeměmi, které jsou si nejbližší, nebo i v rámci jednotlivých zemí v podobě sektářských konfliktů, konfliktů různých etnických, jazykových či náboženských skupin.
Jak si mohou odpůrci EU myslet například to, že bez existence EU nebude Německo potřebovat odbytiště pro svou exportní ekonomiku a že neudělá vše pro to, aby si tyto trhy zajistilo?
Jednotlivé evropské země mají zřídkakdy společné zájmy. Jediným opravdu společným zájmem evropských zemí je svoje fundamentálně odlišné zájmy moderovat skrze společnou instituci. Bez této instituce, která ony rozporné zájmy moderuje a sjednává kompromisy, se tyto protiklady dříve či později projeví naplno.
A největší riziko násilného projevení se protikladných zájmů různých zemí Evropy je právě v době po dlouhém období míru, kdy dominuje ekonomická a kulturní stagnace a korupce, kdy v obyvatelích Evropy sílí pocit, že to chce nějaký grandiózní očistný proces.
Kritici Evropské unie často zaměřují kritiku EU na její byrokratičnost a neschopnost řešit problémy rychle a jako alternativu předkládají zónu volného obchodu.
Byrokratičnost EU je vcelku evidentní záležitost. Nicméně kde se ta byrokratičnost bere? Je to opravdu jen výsledek toho, že se vzniklé evropské struktury snaží o svou vlastní replikaci?
Samozřejmě to může být faktor, ale pak je otázka, proč evropská byrokracie vůbec vznikla, když je všem členským zemím EU na obtíž.
Domnívám se, že kořeny evropské byrokracie jsou dvoje. Ten první je vlastně důsledek přesně toho, co euroskeptici žádají, tedy volného obchodu.
Volný obchod, pokud má být opravdu volný, tedy umožňovat jednomu producentovi prodávat stejné produkty v jakékoliv zemi EU kdykoliv se rozhodne, vyžaduje obrovské množství jednotných pravidel od různých bezpečnostních norem po normy na ochranu spotřebitele. A velké množství různých evropských regulací jsou právě tohoto druhu.
Může to vyznít paradoxně, ale právě volný obchod je zodpovědný za velkou většinu evropské byrokracie, pokud se nad tím zamyslíte hlouběji pod povrch obecných ideologických frází.
Druhým zdrojem byrokracie je to, co jsem psal na začátku této úvahy, a to jsou rozporné zájmy jednotlivých evropských zemí. Moderní byrokracie je vždy také produktem rozporů a úlohou této byrokracie je tyto rozpory tlumit, otupovat jejich ostří horami papíru a dlouhými a komplikovanými procesy vyjednávat jejich usmíření.
Odbourání významné části byrokracie v Evropské unii je možné pouze za podmínky, že se všechny jednotlivé země vzdají svých národních zájmů, případně významné části volného obchodu. Ani jedno není pro evropské země přijatelné a nebo dokonce ani žádoucí.
Kritizován je také demokratický deficit EU, zejména evropská komise. Jenže právě způsob výběru členů evropské komise není důsledkem ničeho jiného než národních zájmů jednotlivých zemí. Samozřejmě by bylo ideální, kdyby po evropských volbách byla vytvořena vláda EU po stranických liniích podle výsledků voleb. Ale byly by pak některé země ochotné akceptovat skutečnost, že nemají ani jednoho zástupce své země v evropské vládě? O tom lze s úspěchem pochybovat.
Není pak divu, že evropská komise není složena z těch nejlepších politiků Evropy, když prostě celá řada členských zemí EU prostě žádné nejlepší politiky neprodukuje – Česká republika budiž toho zářným příkladem.
Každá evropská komise je na jedné straně výsledkem kompromisu mezi dvěma nejsilnějšími frakcemi europarlamentu (lidovců a socialistů) a ještě doplněna delegováním eurokomisařů jednotlivými vládami členských zemí EU.
Výsledkem pak může být třeba i to, že se v EU, kde se už celá desetiletí mluví o tom, že je třeba zatočit s daňovými ráji, stane předsedou evropské komise Jean-Claude Juncker, člověk, který přeměnil celou jednu členskou zemi EU v daňový ráj – zřejmě podle hesla, že nejlepším policajtem je bývalý zločinec.
Ačkoliv si myslím, že současná struktura EU je důsledkem geografie a historie našeho kontinentu, včetně všech důsledků, které to má, nelze to prohlásil jen za daň za evropský mír.
Reforma je možná a po Brexitu zřejmě i nutná. Nicméně překážky zásadní reformě EU nejsou zdaleka jen, a dost možná vůbec, v neochotě či neschopnosti bruselských byrokratů, ale ve fundamentálních geografických a historických parametrech evropského kontinentu jako takového.
O to bude bude reforma EU obtížnější, ale alternativa v podobě rozpadu EU může být opravdu děsivá.
Pavel Šanda
Marine Le Penová vděčí za postup do druhého kola sektářství levice
Přes propad Socialistické strany v důsledku nesplněných slibů prezidenta Hollanda byla levice nejsilnějším volebním blokem. Přesto nemá v druhém kole prezidentských voleb ve Francii žádného kandidáta.
Pavel Šanda
Proč Radek Banga neměl dostat cenu?
Cenu Františka Kriegla udělovanou Nadací Charty 77 tento rok získá zpěvák a hudebník Radek Banga za odvážný občanský postoj, kdy protestoval proti ocenění skupiny Ortel při vyhlašování cen Zlatý slavík.
Pavel Šanda
Jak si Václav Klaus mladší naběhl na vidle matematické logiky
Nebyl by to Václav Klaus mladší, kdyby se nerozhodl zasáhnout do debaty ohledně role ženy ve společnosti, tentokrát v souvislosti s říkankou Jiřího Žáčka v učebnici pro druhou třídu základní školy.
Pavel Šanda
Jak se Miloslav Ludvík mýlí ve své kritice Prague Pride
Dva dny před každoročním pochodem homosexuálů a s nimi sympatizující veřejnosti se můj stranický kolega Miloslav Ludvík pustil do kritiky Prague Pride.
Pavel Šanda
Největší fraška v dějinách referend
Ačkoliv se Velká Británie těší pověsti civilizované země s vysoce rozvinutou demokratickou tradicí a politickou kulturou, předvedla Velká Británie v posledních týdnech něco na úrvoni absurdního divadla.
Pavel Šanda
Kdo nás to vlastně osvobodil?
Brněnská učitelka Petra Štěpánová spustila svým vystoupením v televizním pořadu „Máte slovo“ horečnaté diskuse nad tím, kdo nás (a Evropu) osvobodil od nacismu. Jak symptomatické pro naši společnost
Pavel Šanda
Kritika islámu u nás není možná a 3 miliony britských muslimů
Nedávno jsem se setkal s názorem, že na Západě není možná kritika islámu z důvodů politické korektnosti. Jenže kritika islámu není možná spíše u nás než na Západě.
Pavel Šanda
Zveřejnění výkupného za Hanču a Tonču ohrožuje všechny české občany v zahraničí
Transparentnost je dobrá věc, ale některé věci je nutné udržet v tajnosti. Takovým případem je také informace o tom, že Česká republika zaplatila za dvě ženy unesené v Pakistánu výkupné, o jeho výši nemluvě.
Pavel Šanda
Clintonové Pyrrhovo vítězství aneb "Je to lhářka!"
Hillary Clintonová vyhlásila své vítězství v primárních volbách v Iowě, přesně řečeno kaukusech, ještě před spočtením všech delegátů. A to se jí vrátí.
Pavel Šanda
Vláda zase upřednostnila uprchlíky před našimi lidmi
V pátek 29. ledna se v médiích objevila zpráva, že vláda připravuje výuku češtiny, seznamování s kulturou a demokracií pro uprchlíky, kteří přijdou do České republiky.
Pavel Šanda
Hackerské útoky neonacistů ukazují, že Sobotka stojí na správné straně barikády
Už nějakou dobu se diskutuje o e-mailech, které zveřejňují neonacisté, kterým se podařilo vniknout do soukromé emailové schránky premiéra Sobotky.
Pavel Šanda
Útoky Hillary Clintonové proti jejímu demokratickému rivalovi Sandersovi působí zoufale
Hillary Clintonové začíná téct v kampani na prezidenta do bot. Její útoky však velká část demokratů vnímá jako nečestné a zoufalé.
Pavel Šanda
Americká revoluce 2016? Levičáci, je čas zakoupit americkou vlajku!
Každý skalní příznivce levice má poslední necelé tři týdny na to, aby zakoupil americkou vlajku. Tentokrát ale nepůjde o její demonstrativní pálení. Bude se vyvěšovat.
Pavel Šanda
My Češi se děláme horšími, než jsme
Občas má člověk potřebu se s ostatními podělit nejen o své znalosti či analýzy, ale i o své dojmy. O jeden takový dojem, který jsem nabyl v posledních měsících, bych se rád podělil. Souvisí s reakcí naší veřejnosti na uprchlíky.
Pavel Šanda
Střízlivý pohled na Václava Havla
Čtyřleté výročí úmrtí Václava Havla vybudilo jeho obdivovatele i jeho odpůrce k jeho oslavování či zatracování. Neshodnu se ani s jednou z těchto skupin a chci se o to trochu podělit.
Pavel Šanda
Protiuprchlickým fanatikům se nelze nikdy zavděčit
Protiuprchličtí aktivisté se neustále tváří, že chtějí řešit problémy spojené s uprchlickou krizí. Vše ale nasvědčuje pravému opaku.
Pavel Šanda
O strašné politické naivitě některých sociálních demokratů
V souvislosti s debatami kolem uprchlické krize se ve vší nahotě odhalila až šokující absence politického vzdělání u nemalého počtu sociálních demokratů.
Pavel Šanda
Adventní výzva, aneb jak se výzva nedělá
Adventní výzva se mi dostala do rukou dnes. První odstavce mi mluvily z duše, než jsem narazil na jeden odstavec, který mě zarazil a dal mi vzpomenout na osudová 30. léta v Německu.
Pavel Šanda
Kauza Asad: Bude součástí nového režimu?
V českých debatách, v nichž si hlavně jdou vzájemně po krku amerikanofobové s rusofoby, zcela zapadá podstata současného vývoje kolem Sýrie. Další kolo hádek, kdo je "říše světového zla," odstartoval rozhovor s Asadem.
Pavel Šanda
Čekání na masy uprchlíků jako čekání na Godota
Obrovské masy uprchlíků, které měly údajně zaplavit Českou republiku, ovládnout ji a vnutit zbytku populace islámskou kulturu v její nejhorší formě stále nepřicházejí.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 52
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2469x