Většina stále terorismus vůbec nechápe

Terorismus není žádná specifická ideologie, terorismus je jen specifická metoda boje, používaná v asymentrické válce či boji, kdy proti sobě stojí dvě strany, z nichž jedna je mnohem silnější než druhá.

Terorismus je metoda, nic více, nic méně. Moderní terorismus má své kořeny v Rusku 19. století, kdy tamní populisté a anarchisté používali tzv. excitační teror. Ten spočíval v cíleném zabíjení nejvíce nenáviděných představitelů carského režimu a jeho cílem bylo dodat masám odhodlání k lidovému povstání.

Ačkoliv byla období, kdy atentátů na carské úředníky, mnohdy i velmi vysoce postavené, bylo i několik týdně, k žádnému povstání to nevedlo. Tento tzv. individuální teror postupně vymizel.

Teprve 20. století přineslo formu terorismu, která zasáhla i civilní obyvatelstvo. Od individuálního teroru se lišil zásadně v tom, že se nezaměřoval na "viníky a spoluviníky," ale na náhodné oběti. Jeho cílem nebylo zabít co nejvíce lidí, teroristy považovaných za viníky stavu, proti němuž bojují, ale vyvolat reakci příslušných režimů a společností.

S růstem tehdy nových masových medií vždy každá další vlna terorismu měnila svůj charakter. A zejména v 70. letech došlo k přelomu v tom, že teroristické akce začaly být pojímány spektakulárně, aby vzbudily maximální zájem médií.

Opět šlo o vyvolání reakce veřejnosti a státního aparátu, ale navíc šlo i zviditelnění nějaké kauzy, nějaké otázky, o jejíž řešení teroristé usilovali.

Dnes se slovo terorista a terorismus užívá dost ledabyle, teroristé se házejí do jednoho pytle, za teroristy jsou označováni prakticky všichni více či méně ozbrojení nepřátelé. Dělají to tak Američané, Izraelci, Rusové i Asad. Prostě téměř všichni.

V jednom pytli se ocitají nejen výše zmínění, ale celé spektrum naprosto odlišných hnutí s naprosto odlišnými cíli. Mezi teroristy tak najdeme lidi, jako třeba zakladatele státu Izrael Bena Guriona a vedle něj dlouholetého palestinského vůdce Jásira Arafata. Najdeme zde zrovna tak italské Rudé Brigády, české atentátníky na Heydricha, stejně jako irské či baskické nacionalisty. A v neposlední řadě v současné době všechny možné islámské a islamistické skupiny, ale i mezi nimi jsou velmi ostré rozdíly.

Když dáte do jednoho šuplíku libanonský Hizbaláh či palestinský Hamás s Al Kajdou či Daeš (IS), musíte v tom mít nutně naprostý hokej, jak se lidově říká. K tomu vede používání výrazu terorista jakožto morální nálepky, či nadávky.

Daeš, neboli Islámský stát, představuje terorismus poněkud jiného typu, je to terorismus éry twitteru, facebooku a youtubu. Liší se dost zásadně i od Al Kajdá.

Když Al Kajdá přišla s konceptem spektakulárních teroristických akcí s velkým počtem civilních obětí, bylo to do velké míry na základě "afghánské" strategie. Ve studené válce bylo strategií některých amerických zahraničně politických expertů vtáhnout Sovětský svaz do války v Afghánistánu, aby si zažil svůj Vietnam.

Tehdejší prosovětské vedení Afghánistánu bylo sice na afghánské poměry velmi progresivní (ve vztahu k modernitě, právům žen, apod.), ale za to silně nekompetentní, což vytvořilo vhodné podmínky pro rebelii konzervativních náboženských sil a kmenových vůdců. Prezident Reagan tehdy označil tyto rebely za bojovníky za svobodu ("freedom fighters") a ti získali na jedné straně americkou asistenci v podobě zbraní a výcviku a dodávku zahraničních bojovníků - islamistů, jejichž rekrutování a přísun byl organizován ze Saúdské Arábie.

Sovětský svaz si nakonec svůj Vietnam opravdu zažil a "Arabové," jak byly zahraniční džihádističtí bojovníci označováni Afghánci, si z toho vzali jednoduché ponaučení, že dokáží vojensky porazit světovou velmoc.

Přítomnost amerických vojsk v Saúdské Arábii po první Válce v zálivu však vnímali tito džihádisté jednoznačně jako přítomnost "křižáků" na svaté půdě. Spektakulární útoky z 11. září měly jasný cíl vyvolat válečnou reakci Spojených států a západu a uštědřit jim jejich "Afghánistán."

A měli štěstí v tom, že v Bílém domě tehdy seděli Bush s Cheneym, čili hlupák se zločincem, obklopeni neokonzervativní klikou toužící po válečném dobrodružství, v některých případech dokonce s náboženskou motivací.

Zatímco afghánské tažení ještě bylo možno jakž takž ospravedlnit potřebou odstranit od moci Taliban, který poskytoval útočiště Al Kajdě, irácké tažení byla ještě mnohem větší katastrofa. Irák v té době čelil přes 10 let trvajícím sankcím, které irácký lid zdeptal a přisuzuje se jim až milion lidských obětí - lidí, kteří zemřeli na hlad, nedostatek léků, apod.

Už sankce byly zločinem proti lidskosti, válka to všechno ještě postavila na úplně jinou úroveň - země byla zcela rozvrácena a chování západních okupačních vojsk, včetně rozsáhlého mučení vězňů třeba jen podezřelých ze sympatií k odpůrcům okupace, masové porušování všech mezinárodních ujednání včetně Ženevských konvencí, vedlo k radikalizaci.

Tato radikalizace se stala světovým fenoménem, zasáhla muslimy celého světa. Bohužel, v případě tak strašných zločinů na souvěrcích se nedalo čekat nic jiného. K tomu dlouholetá podpora Západu (a v některých případech i Východu) krutým diktátorům v arabském a muslimském světě vše ještě prohloubila.

Z iráckého pekla vzešla Al Kajdá v Iráku, která se postupně radikalizovala a měnila svoji ideologii. Nakonec se odtrhla od Al Kajdy a vytvořila tzv. Islámský stát v Iráku a Levantě (či Sýrii) se vznikem dalšího bojiště v Sýrii.

ISIL/ISIS/IS, správně nazývaná Daeš, přišla s jinou ideologií v tom smyslu, že konec světa je iminentní (bezprostřední), čili může přijít každou chvíli, válka se sice vede primárně v Iráku a v Sýrii, ale ve své podstatě je globální, je to apokylaptická válka dobra a zla, na jejímž konci se zjeví Ježíš (nikoliv Kristus, ale prorok) na východním předměstí Damašku a přinese spolu s ostatními oživlými proroky tisíc let míru a spravedlnosti.

Do této války chtějí aktivisté Islámského státu vtáhnout celý svět, chtějí vytvořit "očistný" chaos po celém světě. Je to obrovská hrozba světu a lidské civilizaci.

O to větší hrozbu představuje právě proto, že je velmi těžké ji pochopit. Situaci je svým způsobem paralelní s nástupem fašismu v tom smyslu, že v té době také málokdo chápal, co fašismus je a co od něj čekat, až se ukázalo, že se jedná o globální hrozbu lidské kultuře a civilizaci.

Co tedy Daeš od poslední série útoků v posledních dnech, od Paříže po Bagdád, očekává?

Očekává vcelku jednoduchou věc, resp. několik věcí. V první řadě čeká vojenskou reakci všech postižených zemí a jejich spojenců. Spektrum útoků ukazuje, že chce zapojit, jak země Evropské unie a Spojené státy, tak také Írán, Turecko a Rusko. Chce, aby tyto globální a regionální mocnosti, mezi nimiž jsou značné tenze, vstoupily do bojů a v ideálním případě se v těchto bojích "srazily" navzájem - jaderná válka mezi mocnostmi by byla pro IS úplně nejlepším řešením. To by přišel tisíciletý kalifát prakticky okamžitě.

Chtějí také, aby v Evropě došlo k masovým pogromům na muslimy a následné násilné reakci evropských muslimů na násilí "slušných lidí a křesťanů" v Evropě. Chtějí, aby evropské populace zažívaly dennodenní strach a nejistotu, co bude dál.

Chtějí, aby se na jedné straně zintenzivnila uprchlická krize v sousedních zemích Sýrie, stejně jako jejich proud do Evropy. Zároveň doufají v co nejhorší zacházení s uprchlíky v Evropě - tak, aby uprchlíci a lidé s nimi sympatizující reagovali násilně, což by vyvolalo další chaos a násilí. (Jako kdyby pro některé země nebylo obtížné zvládnout poměrně velký příval uprchlíků za krátkou dobu logisticky už nyní za relativního klidu.)

Pokud se po pařížských útocích objevila hesla, že nešlo o "islámský teror" a že "teror nemá náboženství" a argumenty proti spojování těchto zrůdných činů s uprchlíky, imigranty či komunitami s kořeny v muslimských zemích, není to projev lásky k islámu, "sluníčkářství", "pseudohumanismu", ale projev pochopení vzniklé situace, ať už vědomého či intuitivního.

Ostatně Francouzi si toto uvědomují mnohem více než Češi a prokazují tím mnohem větší politický rozhled a zkušenost než my Češi.

Na několika místech se objevily malé skupinky francouzských fašistů volajících po vyhoštění muslimů z Francie. Ve všech případech narazili. Běžní francouzští občané je doslova vyhnali z veřejných shromáždění, která se po celé Francii přes vládní zákaz konají.

Jejich čeští příznivci se okamžitě uchylují k Marie Le Penové a citují její reakci na útoky. Jenže dokonce i tuto ultrapravicovou političku musejí citovat nepřesně, aby dosáhli požadovaného vzkazu.

Ačkoliv politická strana, v jejímž čele Le Penová stojí, má fašistické kořeny, za jejího předsednictví se docela výrazně posunula k mainstreamové politice. Antisemitismus, ani islamofóbii už nehlásá. Ostatně chce i hlasy 6 milionů francouzských muslimů. Takže čeští fašisté vykládají její slova o zákazu islamistických organizací (tedy radikálních politických skupin) jako požadavek na zákaz islámu.

Ostatně podobně si snaží přisvojit jako vzor i ruského prezidenta Putina jako bojovníka proti multikulti - prezidenta, který stojí včele multikulturní země, který sídlí v jedné z nejmultikulturnějších metropolí Evropy, a který nedávno osobně otevíral velkou moskevskou mešitu, který se opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že Rusko stojí na morálních základech velkých monoteistických náboženství, zejména pravoslaví a islámu. Můžeme si o tom myslet, co chceme, ale vykreslování Putina jako bojovníka proti multikulturalismu či islámu je prachsprostý podvod.

Nejpozději s pařížskými útoky přišel čas na to, aby česká společnost konečně překonala intelektuální lenost přemýšlet do hloubky o zásadních politických otázkách dneška.

Je opravdu nejvyšší čas začít se vzdělávat, zjišťovat si informace z ověřených a seriozních zdrojů, nepropadat "jednoduchým" vysvětlením od politických vychcánků typu Tomia Okamury. Prostě je dneska už životní nutností se v tom začít vyznat.

Nejde tu totiž o žádnou legraci, jde tu o zásadní věci úzce spojené s budoucností nás a našich dětí. Vysmívání se snahám o racionální uchopení současné situace a přiměřené reakce na ni jako "sluníčkářství" či (ještě "lépe") goebelsovským pojmem pseudohumanismus je opravdu cesta do pekel.

Bez návratu k lidství a lidskému rozumu se totiž snadno můžeme zřítit jako společnost do pořádné propasti.