Největší fraška v dějinách referend

Ačkoliv se Velká Británie těší pověsti civilizované země s vysoce rozvinutou demokratickou tradicí a politickou kulturou, předvedla Velká Británie v posledních týdnech něco na úrvoni absurdního divadla.

Premiér David Cameron před minulými volbami slíbil britským občanům referendum o vystoupení z EU, ačkoliv sám byl proti vystoupení z EU. Učinil tak proto, aby odrazil vnitrostranickou opozici proti svému stranickému předsednictví a volební úspěchy euroskeptické strany UKIP.

Dokud nebyly spočteny výsledky referenda, mělo se zřejmě za to, že jde o fikaný politický tah. Jenže když vyhrajete dvoje volby pomocí štvaní proti přistěhovalcům z východní Evropy a kopáním do kontinentálních zemí západní Evropy, těžko vám pak někdo uvěří, že dobré s těmito zeměmi zůstat v jednom svazku.

A tak David Cameron záhy po referendu ohlásil, že do podzimu rezignuje, aniž by EU oficiálně oznámil aktivaci článku 50 a tím zahájil jednání o vystoupení Británie z EU. Tato role má prý připadnout jeho nástupci v čele strany a vlády.

Tím by mohl být jeho stranický rival, bývalý starosta Londýna Boris Johnson. Ten samý Boris Johnson, který se postavil do čela kampaně za odchod Británie z EU, v níž razil tezi, že Británie už nemá platit na příspěvcích do společné kasy EU 350 milionů liber týdně.

Ano, Boris Johnson tvrdil, že Británie lépe vynaloží částku, která je menší, než kolik platí Britové do státní kasy na televizních poplatcích. To se vyplatí. Ale nešlo jen o peníze. Johnson spolu s vůdcem UKIP Nigelem Faragem vyhlásili před referendem, že 23. červen bude pro Spojené království Dnem nezávislosti, jako kdyby byla Británie nějakou kolonií.

Jak Johnson, tak Farage byli výsledkem referenda viditelně zaskočeni. Ještě pořádně nezačalo sčítání a Farage už měl připraven projev uznávající porážku a 70 konzervativních poslanců, kteří vedli kampaň pro Brexit, napsalo dopis Cameronovi, aby zůstal ve vedení.

Z jejich chování po výsledku referenda se nedalo nemít pocit, že si vlastně Brexit ani nepřáli. Na jednu stranu není divu, Farage přijde nejen o svůj post europoslance, ale hlavně o jediné téma jeho politické kariéry, o kterém mohl jak takž říci, že to není prostá xenofobie, zatímco Borisu Johnsonovi hrozí, že povede zemi v době, kdy bude čelit dopadům Brexitu a dost možná i rozpadu země.

Pikantní příspěvek k absurditě celé věci přidala britská radikální levice. Socialistická dělnická strana, Socialistická strana, Komunistická strana Velké Británie a další na to šly od lesa. Brexit přejmenovaly na Lexit, což měl být levicový Brexit, ale vlastně to nebylo nic jiného než do pseudomarxistické rétoriky zahalená podpora lidem jako Farage či Johnson, tedy lidem, proti nimž posledních několik desetiletí svolávali jednu demonstraci za druhou. Bylo by ekologičtější, kdyby raději mlčeli, protože na odůvodnění takto krkolomné pozice byly potřeba tuny zbytečně popsaného papíru.

Jednotu neudržela ani Labouristická strana, když i z jejích řad vzešla řada předtím podporovatelů Brexitu. A část labouristických poslanců spolu s médii nyní požadují rezignaci Jeremy Corbyna, protože nedokázal své voliče přesvědčit hlasovat proti Brexitu.

I když upřímně řečeno, jak se měl Jeremy Corbyn postavil po bok Davida Camerona, který za svého premiérování zvládl seškrtat sociální výdaje, zvýšit několikanásobně školné na vysokých školách a další podobné "chuťovky." A jak sjednotit stranu v otázce referenda při neustálých snahách blairistické frakce znovu se chopit moci nad stranou? A nepožadují snad rezignaci Jeremy Corbyna úplně při každé příležitosti?

Nakonec se vybarvili i sami voliči. Jakmile média oznámila výsledky, sociální sítě zaplavily stesky tisíců těch, kdo hlasovali pro Brexit, že to vlastně tak nemysleli a že přes noc změnili názor na přesně opačný.

Otázka referenda přitom nemohla být jednodušší: Vystoupit nebo zůstat v EU? Tito mudrcové ji ale pochopil jako otázku: Zaslouží Cameron nakopat do zadku?

Průzkum veřejného mínění po referendu zjistil, že svého hlasu lituje 7 % těch, kdo hlasovali pro Brexit, a 4 % těch, kdo hlasovali pro setrvání v EU. A to vše den po referendu. To je odhadem 650 tisíc lidí, co hlasovali pro setrvání, a 1,22 milionu lidí, co hlasovali pro Brexit.

Na všech internetových vyhledávačích byly v Británii v pátek nejvyhledávanější dva klíčové výrazy: "Co je to EU" a "Co znamená vystoupení z EU." Ano, Britové si začali vyhledávat informace až po referendu.

Aby to nebylo málo, rozjelo se hned několik petic. Ta největší vyzývá k vypsání nového referenda a právě teď má 3,7 milionu podpisů. Vedle toho probíhá petice za osamostatnění Londýna od Velké Británie.

Zdá se, že všichni očekávali jiný výsledek referenda - obě kampaně i voliči. Paradoxně to vypadá, jako kdyby si odchod Británie z EU opravdu od srdce přáli jen lidé typu vraha poslankyně Jo Coxové.
Žádný politik nebyl připraven na Brexit, žádná politická strana nebyla připravena na Brexit. Ale vlastně jako vždy existuje výjimka. 

Tou výjimkou je předsedkyně Skotské národní strany a předsedkyně skotské vlády Nicola Sturgeonová. Ta už před vyhlášením výsledků referenda prohlásila, že pokud budou voliči ve Skotsku hlasovat zásadně jinak než ve zbytku Velké Británie, bude nutno zvážit konání dalšího referenda o nezávislosti Skotska na Spojeném království.

Počkala si dva dny na první výzkum, který ukázal, že podpora osamostatnění Skotska mezi jejími občany po referendu prudce stoupla, a začala jednat. Po debaklu referenda o Evropské unii mohou britští politici těžko bránit dalšímu skotskému referendu.

Před tím minulým nasliboval Cameron Skotům hory doly, ale nic nesplnil, a pak Angličané a Velšané za "pomoci" drtivé většiny politické scény rozhodli, že má i Skotsko opustit EU, i když je členství v EU ve Skotsku nesmírně populární?

Nelze zcela vyloučit, že Británie nakonec z EU neodejde. Poslanci nemusí vyslyšet hlas lidu, jehož názor se mění podle nejnovějších trendů na twitteru. Stejně tak může být vypsáno nové referendum, o jehož výsledcích může rozhodnout i to, kolik mladých lidí nezapomene odvolit. Nějakých 3,5 milionu mladých lidí, kteří jsou mnohem více pro setrvání v EU než staří, totiž minulý čtvrtek kolektivně zaspali.

Skotsko ve Spojeném království už ale asi nic neudrží a vláda ve Westminsteru bude mít co dělat, aby udržela Severní Irsko a možná i Londýn. Referendum o EU byl s ohledem na dění před ním i po něm pro Británii jasný propadák.

Člověka pak napadá, jak by to asi vypadalo u nás. Zřejmě by to byla minimálně stejná komedie jako v Británii, avšak s nádechem národního charakteru. Při specifikách České republiky jakožto apatické periferie Evropy by byl výsledek naprosto nepředvídatelný. 

Jisté je, že drtivá většina voličů by se k referendu nedostavila. O osudu země v EU by pak rozhodlo to, zda by u volící menšiny převážilo rozhořčení nad přejmenováním rumu na tuzemák nebo každoroční cesta do Chorvatska jen s občankou v kapse, nebo v horším případě kdo by vzešel vítězně z kosmické bitvy mezi strašením uprchlíky a strašením Ruskem.